knihy

Řezník - recenze

23. července 2014 v 17:16 | Annox
Anotace: Jimmy Parisi je spokojený člověk - dělá slušnou kariéru u chicagské policie a jistá půvabná rudovláska právě přijala jeho nabídku k sňatku. Pak se ale cosi šeredně zvrtne a Jimmyho život nabere podivný směr… Ve městě začal řádit bestiální vrah, který své oběti nejprve znásilní a pak zohaví jejich mrtvá těla. Policisté mu dali přezdívku Řezník, poněvadž důkazy nasvědčují tomu, že obchoduje s orgány zavražděných žen. Vyšetřováním je pověřen Jimmy Parisi. Pomocí vyspělé kriminalistické techniky a vlastní intuice se mu podaří zúžit seznam podezřelých na jediné jméno. A právě v té chvíli začíná nelítostný boj mezi policistou, rozhodnutým učinit spravedlnosti zadost, a zabijákem, který už nemá co ztratit. Jsou si překvapivě blízko - vrah má dokonce dokonalý přehled o novopečené paní Parisiové.

Název: Řezník
Autor: Thomas Laird
Překlad: Lucie Součková
Nakladatelství: Domino
Série: Jimmy Parisi
Díl: 1.
Počet stran : 218



Tuhle knížku jsem začal číst vlastně úplnou náhodou, protože pokaždé když jsem se nějakým způsobem ocitl před knihovnou, považoval jsem knihu ji za něco úplně jiného. Na jednu stranu mě hodně potěšilo, že jsem našel "novou" knížku, kterou jsem ještě nečetl, na stranu druhou mi teď vrtá hlavou, kde je ta knížka co tam původně měla být :D

Nepředpokládám, že tuto knihu bude znát nějak víc lidí, protože je to už jednak starší kousek a jednak nejde o nic nějak známého. A bohužel ani povedeného. Knihou jsem se prokousával dobré tři týdny a dočetl jsem ji jenom kvůli své zásadě, že každou knihu, se kterou začnu nakonec dočtu i kdyby mě to měl stát život. Tentokrát se tak málem stalo.

Eragon - recenze

31. ledna 2014 v 20:33 | Annox
Anotace: Jeden chlapec, jeden drak, svět dobrodružství. Fantasy bestseller Eragon z pera patnáctiletého Christophera Paoliniho, který nadchl miliony čtenářů po celém světě. Vypráví příběh chudého farmářského chlapce, který najde v Dračích horách modrý kámen, z něhož se vyklube dračí mládě - Safira. Spolu se vydají na nebezpečnou cestu královstvím ovládaným králem, jehož zlo nezná mezí. Dokáže Eragon naplnit své předurčení a převzít břímě legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou... První díl tetralogie Odkaz Dračích jezdců.

Název: Eragon
Autor: Christopher Paolini
Překlad: Olga Staníčková
Nakladatelství: Fragment
Série: Odkaz dračích jezdců
Díl: 1.
Počet stran : 488

Kniha Eragon se mi poprvé dostala do rukou už před dlouhou dobou. Hlavně u menších dětí, kterým jsem v té době byl, se střídají různé období a v každém je něco prostě "in". Chvíli to jsou dinosauři, chvíli Harry Potter a někdy třeba Eragon J A i já jsem propadl všeobecnému nadšení a podíval se na film a upřímně jsem už tehdy nevěděl, co na tom všichni vidí. Eragona jsem proto odsunul jako něco naprosto nepoužitelného, nezajímavého a odbytého. A když jsem si zhruba před dvěma roky přečetl knihu, musím se svým původním hodnocením -bohužel- souhlasit.

Recenze: Chudý farmářský chlapec, samozřejmě velmi krásný a silný sirotek, který umí perfektně používat nějakou zbraň, v tomto případě luk. Dobrá, dobrá někomu se to líbit může, ale mě to připadá jako naprosto klišé začátek. Jako vážně lidi zamyslete se, nejsou už příběhy o chudých krásných sirotcích, kteří nakonec zachraňují svět trochu nudné?

Eragon jednou v lese (samozřejmě zcela náhodou) narazí na modrý kámen o kterém později s velkým úžasem zjistí, že není tak úplně kámen. Z "kamene" se vyklube drak, který zřejmě proto, že se nad tím autorovi nechtělo přemýšlet jednoduše vyletí do vzduchu a během pěti vteřin vyroste do velikosti dospělého draka.

Jednou v noci slyší Eragon vyprávění starého, (opět) chudého a větrem ošlehaného vypravěče Broma. Z ošuntělého starce se po čase samozřejmě vyklube jeden z legendárních dračích jezdců. A dál už v příběhu jde pouze o to, že Eragon utíká před zlem prolezlým králem Galbatorixem, který jej (z nějakého důvodu) vnímá jako hrozbu, cestuje s chudým Bromem, který má během cesty spoustu rádoby chytrých narážek.

I když má kniha skoro 500 stránek, nedovídáme se na nich nic moc zajímavého. Malou omluvou pro autora je to, že tento příběh začal psát ve svých 15 letech, ale příběh je prostě a jednoduše odbytý. Naprosto odbytá mapa světa (ano, když se někomu nechce přemýšlet tak dá přes víc než půlku mapy obrovskou poušť a přes tu druhou obrovský les) a u názvů věcí, míst a lidí se pan Paolini zřejmě řídil heslem "Čím hůř půjde jméno přečíst, tím lepší" a zbytek vypadá jako by použil první, co našel v nějakém náhodném generátoru jmen.

Postavy: Postavy jsou stejně jako celý příběh hrozně černobílé, nepropracované a jednoduše je to prostě opsání takových typických charakterů fantasy příběhu. Hlavní hrdina je samozřejmě chudý chlapec,který dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým, neumí bojovat a zamiluje se do sexy bojovnice, kterou záhadně potká během cesty. Aby hlavní hrdina neumřel během dvou prvních stránek, jde s ním velice zkušený stařík, který mu pořád dokola zachraňuje život, prokládá to rádoby vtipnýma poznámkama a v neposlední řadě dává hrdinovi rady, kterými se on samozřejmě neřídí. A v pozadí se samozřejmě velké množství rádoby záhadných lidí, kteří se starají o to, aby hlavní hrdina neumřel, a nakonec se z nich vyklubají sestry, bratři , otcové a další originální příslušníci rodiny.


Závěr: Tato série mě neskutečně zklamala. Vážně, jsem asi divný nebo co, téměř každá recenze na českých webech na tuto knihu je kladná a vychvaluje ji až do nebes, ale mě si tahle série prostě nezískala. Musím sice uznat, že oproti naprosto katastrofickému filmu, který vynechává i důležité části, je kniha lepší, ale ne zrovna o moc.
Budu rád když mi pod článek napíšete svůj názor na tuto knihu a že jsem neurazil nějaké skalní fanoušky! :D

Monument 14 - recenze

8. ledna 2014 v 23:54 | Annox
Anotace: Čtrnáct dětí zůstalo uvězněno v supermarketu. Uvnitř mají vše, co by někdy mohly potřebovat. Jídlo, oblečení, počítačové hry a knihy, léky i alkohol… A žádného dospělého, který by jim cokoli přikazoval. Mohou si dělat, co chtějí. Zní to jako zábava? Za pevnými zdmi obchodu však svět ničí silné bouře, kroupy i zemětřesení. A chemikálie, které unikly do atmosféry, způsobují halucinace, násilné chování i smrt. Děti musí zůstat uvnitř a snažit se spolu fungovat, přestože netuší, zda někdy budou moci odejít. Svět, jak ho znají, už není. Dokážou si zachovat alespoň ten, který si vytvořily uvnitř obchodu?

Název: Monument 14
Autor: Emmy Laybourne
Překlad: Zuzana L'aliková
Nakladatelství: Baronet
Série: Monument
Díl: 1.
Počet stran : 292


Knihu s názvem Monument 14, od americké spisovatelky Emmy Laybourne, jsem dostal na Vánoce a upoutala mě hned ze dvou důvodů. Tím prvním byla nádherná obálka a tím druhým velmi zvláštním názvem. Díky anotaci vzadu jsem samozřejmě věděl, o co jde, ale název se mi prostě vůbec do příběhu nehodil. Je Monument 14 krycí název pro tajnou zbraň? Nebo pro jedinou věc, která dokáže zachránit lidstvo? Jestliže to chcete zjistit, rozhodně si knihu zakupte.

Recenze: Příběh začíná jednoho běžného poklidného dopoledne. Děti míří do školy, dospělí do zaměstnání a nikoho ani nenapadne, že by něco mohlo stereotyp všedního ne narušit. Ostatně jim to nemůže nikdo vyčítat, chováme se tak přece všichni. Bereme život jako všední samozřejmost a skoro si ani nedokážeme připustit, že by se jednou mohlo něco stát.

Akce nás čeká už od první stránky. Hlavní hrdina Dean dobíhá na autobus a to, že jej stihne mu možná zachránilo život. Ani nevíte, jak moc na mě tohle zapůsobilo, jelikož já na autobus dobíhám pravidelně ^^. Sotva se ale pohodlně usadí na sedačce a strčí si do uší sluchátka, začnou z nebe padat obrovské kroupy, které ničí vše kolem. Zachránit se ze dvou autobusů povede pouze 14 dětem, které se ukryjí v nedalekém supermarketu.

Dále už kniha přestává být akční, ale rozhodně to nemůžu označit za mínus. Je to prostě takový ten typ knihy, který vás upoutá a nutí vás číst, i kdyby se na 292 stranách psalo o úplných ptákovinách. Což samozřejmě není pravda :) Zbytek knížky nádherně a věrně popisuje, jak se děti začínají chovat v takovýchto situacích. Už nezáleží na tom, kdo je nebo není ve škole oblíbený, kdo umí hrát fotbal nebo má nejlepší známky. Téměř všichni dokáží spolupracovat, ochraňovat se navzájem a snažit se přežít.

Postavy: Děti si v malém supermarketu vytvořily svůj vlastní svět. A tento malý svět potřebuje nějaký řád, který určují především starší děti. Hlavní postavou je samozřejmě Dean, knihomol a ne moc oblíbený student, který se upřímně řečeno téměř v celé knize chová jako naprostý idiot. Vážně, téměř každé jeho rozhodnutí je nelogické nebo zkrátka divné. I když dost možná to byl autorčin zámět, jelikož si nemyslím, že by se v příběhu nenašly postavy se zdravým rozumem. Další postavou je Niko, vůdce a organizátor. Z něj mám dost smíšené pocity. A bohužel mi připadá, že se autorka snažila z této postavy udělat ideál dobroty a laskavosti a bohužel se jí to povedlo, čímž celá postava přestává být zajímavá a čtenáře začne pomalu nudit, že se vždycky rozhodne správně, spravedlivě a čestně.

I když stejně nezmiňuji všechny postavy, musím zmínit ještě dvě. Tou první je Astrid, holka, do které je Dean celou dobu zamilovaný a která se chová ještě pitoměji než samotný Dean, a pak Josie. Josie se prostě postava, která vyžaduje zvláštní pozornost. Bohužel o ní nemůžu říct vše, co bych chtěl, jelikož bych musel spoilerovat, ale musím říct, že je to úžasná dívka. Opravdu skvělá dívka, kterou si každý jistě hned zamiluje.

Závěr: Upřímně řečeno, tento závěr je pro mě nejtěžší ze všech. Recenzi jsem chtěl napsat hned po přečtení knihy, ale prostě to nešlo. Kniha ve mně nechala obrovské množství pocitů, příběh je neuvěřitelně silný a přitom na první pohled nevinný. Obsahuje humor, akci ale má i psychologické prvky a zase bere moje oblíbené téma - konec světa z jiného úhlu pohledu - z pohledu dětí. Knížku rozhodně doporučuji :)

HODNOCENÍ: 5/5

Když dvanáctá hodina odbila - recenze

2. ledna 2014 v 13:41 | Annox
Základní informace
Název: Když dvanáctá hodina odbila
Autor: Vladimír Pospíchal
Žánr: Horor
Nakladatelství: Bor
Počet stran: 189

Pěkný den všem!
Je mi líto, že jsem recenzi na tuto knihu byl schopen přidat až dnes, i když jsem ji sliboval už dávno. Svátky pro mě byly poněkud časově náročné, ale o tom se možná brzo dozvíte z jiného článku. Dneska je to tedy recenze na knihu Když dvanáctá hodina odbila od českého spisovatele Vladimíra Pospíchala.

Sám nevím, proč jsem se rozhodl tuto knihu zakoupit. Vlastně českých autorů mám doma strašně málo a většinou mě české knihy zrovna moc nebaví. Každopádně tato kniha mě neskutečně zaujala svou obálkou a taky relativně nízkou cenou (:D) a rozhodl jsem se, že si ji koupím. Hned po první stránce jsem věděl, že jsem udělal dobře.
Tato kniha Vás prostě a jednoduše vtáhne a vy se nebudete moct hnout z místa, dokud ji nedočtete. Mně se to stává u více knih, čtu dál a dál, abych se dozvěděl, jak bude děj pokračovat. U této knihy jsem ale četl dál a dál, abych zjistil, jaký příšerný konec si pan Pospíchal zase vymyslel. Opravdu, na této knize je úžasné, že nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Tento skvělý autor dokáže udělat hrůzný příběh i s té nejobyčejnější situace, která může být. Je to muž, který z šokujícího příběhu dokáže vytřískat ještě mnohem víc šokující konec. Při čtení se rozhodně nebudete nudit, a nestane se, že budete odkládat knihu s myšlenkou, že stejně víte, jak to dopadne.


I kdyby šlo o naprosto klišé příběh, ve kterém honí šílený vrah bezbrannou ženu po opuštěném domě, tento spisovatel by Vás na konci dokázal vyděsit naprostým zvratem děje. Kniha je psána v er formě, což je v mnoha místech plus, jelikož má autor větší prostor pro popsání děje a okolí a tím se ještě umocní hororová atmosféra knihy. Bohužel bych v některých povídkách dal přednost ich formě, ale to je zase jen můj subjektivní názor a nijak neubírá na kvalitě knihy.

Ve dvanácti na sebe nenavazujících povídkách pan Pospíchal pracuje jak s tradičními prvky hororu, jako jsou vlkodlaci, duchové a podobné dobře známé bytosti, ale mnohé povídky jsou spíše psychologické a mnohdy vás vyděsí více, než hory zombíků.

Konečný verdikt
Takovéhle "povídkové" knihy se dost těžko recenzují, ale věřím, že se mi to povedlo alespoň trochu a není to moc zmatené J Kniha mě příjemně překvapila, jelikož jsem od českého autora nic takového nečekal. Rozhodně se nad sebou musím do budoucna zamyslet, a neodsuzovat knihu jen kvůli tomu, že ji napsal čech. Knize nemůžu vytknout vůbec nic, atmosféra, popisy a hlavně strhující konce - všechno naprosto vyhovovalo mým kritériím pro dobrý horor.


I když tomu moc nevěřím, jestli pan Pospíchal někdy bude číst tuto recenzi, chci mu strašně moc poděkovat za to, že ji napsal a rozhodně si myslím, že by měl v psaní hororů pokračovat.


HODNOCENÍ: 5/5

Imaginární (ne?)přátelé - recenze

23. prosince 2013 v 19:41 | Annox
Základní informace
Název: Imaginární (ne?)přátelé Pan Mumla - Invisible Fiends - Mr Mumble
Autor: Barry Hutchinson
Žánr: Horor
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 198

Stručný popis děje
Jak obrovskou fantazii děti mají, se můžeme přesvědčovat den co den. Při hře na "policajty a zloděje" pobíhají se sepnutýma rukama a ani šermování s neviditelnými meči jim obvykle nedělá problém. Každé dítě je jiné a odlišná je i síla jejich fantazie. Tak silnou představivost jako Kyle, malý chlapec a hlavní postava této knihy nemá jen tak někdo.
Všichni se občas cítíme osamělí. Kyle také a proto si před mnoha lety vymyslel svého imaginárního kamaráda - pana Mumlu. Kyle, jeho maminka a samozřejmě babička, která trpí Alzheimerovou nemocí, si užívají poklidného vánočního večera, dokud nenastane čas odvést babičku zpět do ústavu. Kyle se rozhodne počkat na maminku doma a to bude, jak čtenář brzo zjistí, jedno z jeho nejhorších rozhodnutí v životě.


Sotva se totiž Kyle ocitne sám doma, vrátí se jeho dávno ztracený kamarád - Pan Mumla. Přátelé se postupem času mění, ne všichni se však změní v obrovité a šílené stvoření, které Vás chtějí zabít, což pan Mumla rozhodně chce a dává to jasně najevo.
Zbytkem knihy nás provází i dívka Ameena. Holčička, které začne být každému po pár stránkách líto, jelikož očividně nechápe co se kolem ní děje. Opravdu, na můj vkus si malá holka tváří tvář obrovité zrůdě, která si očividně nechce povídat o počasí, zachovává příliš chladnou hlavu.


Panu Hutchnsonovi se podařilo napsat velmi děsivý příběh. Představ, že po dvou malých dětech jde neexistující příšera Vám může připadat úsměvná, ale v podání tohoto skvělého spisovatele Vám zamrzne úsměv na rtech. Kyle a Ameena se nesnaží celou dobu pouze uprchnout před jejich pronásledovatelem, ale setkávají se s mnoha dalšími imaginárními stvořeními, rozmlouvají s nimi a velmi brzo začnou stejně jako čtenář přemýšlet nad tím, co je vlastně skutečné, a co už ne?

Hlavní postava
Na rozdíl od Ameeny je Kyle napsaný naprosto skvěle. Pan Hutchinson umí věrně popsat uvažování i jednání malého chlapce, čímž je příběh realističtější. Knížka je od první stránky velmi akční a děj plyne možná až moc rychle, takže něco blíž o Kyleovi se v knize nedozvíme. Na druhou stranu budete tak ponoření do děje, že se takovými detaily nebudete zabývat.

Konečný verdikt
Skvělý, temný a záhadný příběh. Prolínání reality a představ ještě více umocňuje čtenářův zážitek z knihy a nutí ho pokládat si další a další otázky. Kdo je vlastně Ameena? Kdo je Kyleův otec a co to jsou Nejtemnější kouty? A i když je kniha psána pro děti od devíti let, rozený vypravěč Hutchinson svým příběhem zaujme i dospělé čtenáře. Knihu rozhodně doporučuji zakoupit

HODNOCENÍ: 4/5

(Ano, změnil jsem systém hodnocení :P)

Chatrč - recenze

19. prosince 2013 v 20:36 | Annox
Přečtení knihy Chatrč předcházelo přečtení jiného díla pana Younga a to přečtení Křižovatek, i když tato kniha vyšla o tři roky později. S odstupem času ale rozhodně nelituju toho, v jakém pořadí jsme kn jsem je četl v tu správnou dobu.
Kdybych měl knihu definovat jen několika řádky, asi bych to nezvládl. Je to silné dílo. Kniha, která se Vám doslova dostane pod kůži. Nepustíte ji z hlavy, neusnete, dokud nedočtete další kapitolu a vaše podvědomí Vám nedá pokoj, dokud ji nedočtete celou.

Dcera Mackenzieho Allena Phillipse je unesena během výletu s rodinou a v chatrči nedaleko se najdou přesvědčivé důkazy o tom, že byla nejspíš zavražděna. Od té doby na Macka doléhá, jak sám říká Velký smutek , a on se utápí ve stále větší beznaději. A já si myslím, že každý z nás ví, co to takový velký smutek je, a každý ho občas máme. Děje se to hlavně tehdy, když naši blízcí trpí. Nedokážeme se od toho odprostit a kdykoliv se alespoň chvíli cítíme šťastní, dolehne na nás pocit viny a my z toho zlého co se stalo, začneme vinit druhé. Stejně jako Machkenzee začal vinit Boha.

Mě se toto téma velmi dotýká hlavně v poslední době. Moji rodiče jsou křesťané a já jsem vždycky prostě a jednoduše vyrůstal v tom, že existuje nějaký Bůh a další ty věci, které určitě všichni známe. Čím jsem ale starší a starší, začínám nad těmito věcmi uvažovat víc a víc. Mack jednoho dne, mnoho let po té tragické události dostane záhadný vzkaz, který ho zve zpět do oné chatrče. Po počáteční nedůvěře a pochybnostech se tam Mack přeci jenom vydá a zažije něco nepopsatelného.

Kniha Vás donutí přemýšlet nad svým životem, dotýká se Vás a vůbec o ní nejde říct, že je to nějaká křesťanská propaganda. Myslím si, že stejně jako Křižovatky (recenze bude brzo J )je tahle kniha určena úplně všem. Autor zvolil křesťanskou tématiku, lidé věřící v boha se nad knihou zamyslí třeba jinak, ale pokud nejste nějací zapřísáhlí odpůrci víry, určitě si knihu užijete.

Kdybych měl být trochu kritický, vytkl bych autorovi to, že knihu možná až moc zjednodušil. Bůh s Mackem debatuje na různá témata a Mack s mnoha věcmi nesouhlasí, odporuje a pak říká své argumenty. V některých částech mě samotného ale napadaly vlastní otázky, které bych Bohu řekl a prostě a jednoduše mi připadá, že se Mack občas nechával odbýt příliš snadno.

HODNOCENÍ: 9/10

Na západní frontě klid - recenze

15. prosince 2013 v 12:12 | Annox
Upřímně řečeno, na knihu s názvem Na západní frontě klid, kterou v roce 1929 napsal německý spisovatel Erich Maria Remarque jsem se moc netěšil, a jejímu přečtení jsem se úspěšně vyhýbal, jak nejdéle to jen šlo. Možná to bylo tím, že máme knihu v seznamu povinné četby (a já bytostně nesnáším, když se o něčem řekne, že je to povinné! ) nebo tím, že mě téma války nikdy nějak zvlášť neoslovilo. Je úžasné, že jsem jednoně po této knize sáhl a ponořil se drného příběhu.

Čeho se u knihy rozhodně nemusíte bát, je pomalu plynoucí děj. Autor nás už od první věty vrhne do děje. Co jsem ze začátku považoval za problém (a po přečtení knihy považuji za obrovské plus) je to, že se děj po závratně rychlém startu o hodně zpomalí.

Celá kniha je zasazena do období první světové války a vypráví o osudech několika kamarádů, kteří rovnou ze školy museli do války. Celá kniha je hodně emotivní, což ještě umocňuje to, že je napsána v ich formě, z pohledu Pavla Bäumera. Kniha pro mě má zvláštní význam hned z několika důvodů.

Pan Remarque, ačkoliv byl němec neudělal z knihy jakousi oslavnou ódu na hrdinství německých vojáků. Spíše naopak se zaměřuje na obrovské utrpení, které válka způsobuje a společně se čtenářem se zamýšlí nad tím, jak je vlastně válka jen zbytečné utrpení. Jde o velmi silný příběh, který ukazuje hrůzy války v zcela novém světle, o příběh, během kterého budete občas muset prostě přestat číst dál a hluboce se zamyslet nad tím co jste právě přečetli. Věrně popisuje lidské uvažování, a jak ho dokáže válka dokonale změnit.

Jestli čekáte, že si přečtete akční příběh, plný bojových situací, napěchovaný akcí a rychlým spádem nevím zcela jistě, jestli najdete to, co hledáte právě v této knize. Na rychlost plynutí děje si rozhodně nemůžu stěžovat, kniha vás upoutá a čtete dál, i když už vlastně víte, jak kniha skončí. Prostě chcete číst dál! Zároveň v knize najdete velké množství momentů, kdy autor jednoduše nepopisuje průběh boje jako takového, ale zaměřuje se na to, jak celou situaci vnímají lidé.

Na západní frontě klid není jediná protiválečná kniha, kterou pan Remarque za svého života sepsal. Na toto téma vydal ještě spousty knih a ve všech se odráží autorův obrovský nesouhlas s něčím tak hrozným, jako je válka. Tuto knihu mohu jen a jen doporučit, a myslím, že naší generaci ještě mnohem víc, protože se mi zdá, že svět stále více a více zapomíná na to, jaká hrůza válka je.

HODNOCENÍ: 10/10

 
 

Reklama