Červen 2014

Legenda o Aedanovi - Počátek

19. června 2014 v 18:57 | Annox |  povídky
Oblohu náhle proťal jasně bílý blesk a vzápětí jej doprovodilo hlasité prásknutí. Déšť smíšený se sněhem se začal prudce snášet na zem, a zaháněl lidi v ulicích Orlího drápu zpět do jejich domovů. Isvora stála na prostorném balkónu a usmívala se. Kapky deště dopadaly na její hnědou pokožku a klouzaly dolů po černých kudrnatých vlasech, které ji sahaly kousek pod lopatky. Byla na sebe pyšná. Jako protektora sirotčince si před lidmi nemohla dovolit projevit své emoce. Teď ale byla sama. Za sebou měla klasický, stereotypní den. Hned s východem slunce seřvala dívenku, která měla poklidit její pokoj, během snídaně mohla sekýrovat celý personál kuchyně kvůli nekvalitě pokrmu a při ranní kontrole pokojů si hlasivky téměř vyřvala. Lady Isvora byla velmi přísná žena, a mezi její nejmilejší zábavu patřilo pouštění hrůzy na své svěřence.

Nejlepe prohlizet otevrenyma ocima

Tato žena měla stereotyp ráda. Vyhovoval ji, a nesnesla ani pomyšlení na to, že by nějaký z těch spratků její obvyklý den narušil. A zhruba stejně nesnášela nově příchozí. Kdykoliv se za branami sirotčince - jejího sirotčince jak s oblibou a často opakuje - objevil někdo nový, dokázal narušit všechno co tak dlouho a pracně budovala. Mladí, nezodpovědní, nevycvičení, neznalí zdejších pravidel a hlavně drzí. Tato mladá dáma nenáviděla neposlušnost zhruba stejně jako všechny děti v sirotčinci. Kdykoliv se ji rozhodl někdo vzdorovat, její hluboké modré oči se podlily krví a celý sirotčinec naplnil její ječivý hlas. Disciplínu a respekt si Isvora vždy získala strachem. A nově příchozí ho k ní necítili.

Bylo chvíli po poledni, protektorka seděla zabořená ve svém červeném křesle a pročítala štosy pergamenů, které dnes ráno přivezl posel. Na silné dveře její pracovny, kterým se každý obloukem vyhýbal, kdosi zaťukal. Statný mladík ve zbroji ji oznámil, že přivezli nového chovance. Isvora byla zlá, sobecká a arogantní, nikdo o ní ale nemohl říct, že by byla neopatrná. V celém prostoru sirotčince se nacházeli dva ozbrojení muži, přímo z baronova vojska. Bylo to ale přibližně o dva muže víc, než ve všech ostatních sirotčincích. Protektorka Jarethova sirotčince by ale byla schopna odpřísáhnout, že její sirotčinec má nejmenší počet útěků v Redarii. Samozřejmě těch úspěšných.

Teď stála na balkóně, kostnatou rukou přejížděla po studeném mramorovém zábradlí a přemýšlela o tom novém chlapci a dívce, které dnes přivezli. Nelíbil se jí ani trochu. Moc toho nenamluvil, ale jeho vzdorovitý výraz ji znepokojoval. A ty oči. Ty byly nejhorší. Isvora byla zvyklá hledět lidem do očí, když na ně řvala nebo se z nich snažila vymlátit duši rákoskou, ale u tohoto chlapce to bylo těžké. Temně rudé oči se na ni upíraly tak zvláštním způsobem, že z nich měla téměř strach. Ne. Tohle si nemohla připustit. Je to jen další bastard, který bude dělat to co se mu řekne, až tu stráví delší dobu. Koneckonců, kolik takových vzdorovitých hrdinů už prošlo jejíma rukama? Isvoře se na obličeji objevil samolibý úsměv, naposledy pohlédla do temnoty a pak odkráčela zpět dovnitř.

Prolog - Legenda o Aedanovi

8. června 2014 v 19:10 | Annox |  povídky
Byla noc, černá obloha přikrývala vesničku Taer a pouze měsíční svit ozařoval temné uličky.
Dlouhovlasý muž se světlými vlasy kráčel okolo rozlehlého náměstí a do ticha tmy pronikalo pouze křupání drobných kamínků pod jeho nohama. Muž byl vysoké, plnoštíhlé postavy, oděn v černém hábitu s přezkou. Náhle z malých uliček vesnice zabočil směrem k mýtině u lesa. Kráčel po vyšlapané stezce a nechával po sobě stopy v rozbahněné zemi. Hvězdy jasně zářily nad jeho hlavou a nechaly se odrážet v jeho očích. Postava kráčela dál, směrem k malé chatce na okraji lesa.

Chladný noční vánek čechral muži vlasy, a z nebe začaly pomalu padat kapky deště. Ledabylým pohybem ruky si přes hlavu přehodil černou kápi, a mírným poklusem se dostal až k chatrči. Dvakrát zaklepal na dveře, když se z chatky ozvalo kašlání a za chvíli zvuk odemykání zámku.

V malé škvíře, která vznikla mezi dveřmi se objevila hlava starce. Měl vrásčitou kůži, do zapadlých očí mu padaly dlouhé, prošedivělé vlasy. Při pohledu na příchozího se mu rozjasnila tvář, a koutky úst vyjely vysoko nahoru. Na jeho věk až neobvykle rychlým pohybem naznačil muži venku aby šel dál.

"Buď zdráv! Ty musíš být ten, o kterém mi říkali. Poseď se, nedáš si šálek čaje? Anebo tady, mám tu ještě pečeni ze včerejška. Udělej si pohodlí, hned se vrátím…"

"U Eradana, venku je ale nečas! No nic, doufám, že ses pohodlně usadil. Vím přesně, proč jsi přišel - chceš slyšet příběh o Aedanovi, ale bez okras, přesně, jak to tehdy bylo. Nuže dobrá, ještě předtím, než začneme, se chci ujistit, že to opravdu chceš slyšet. - Ano? - Výborně, výborně, teď jenom kde začít, hm, á už to mám.....…"

------------------------------------
Je to pouze taková úvodní kapitolka k menší sérii, kterou jsem se rozhodl napsat. Doufám, že se bude líbit, určitě uvítám vaše komentáře a ohlasy :)